32. ročník: Horní Jelení - "Svátek pro písničku"

(obsáhlá reportáž Hanky Hosnedlové)

( Hanka Hosnedlová, profesí spisovatelka a novinářka, autorka desítek trampských písní, mnoha knih a povídek, renesanční osobnost jihočeského trampingu, která tento ročník festivalu navštívila se záměrem něco o FTP napsat, nám o něm nakonec napsala následující...)

Letošní 32.ročník Festivalu trampských písniček v Horním Jelení byl první, který jsem osobně navštívila, ačkoliv o jeho aktérech, dění a vítězích jsem psala do trampského i civilního tisku už hezkou řádku let.
Vždycky mi totiž do toho něco zacházelo - Trampská Porta v Ústí nad Labem a účast v redakci Portýra, zpěvavé Strakonické Jamboree a jeho zahraniční návštěvníci, mezinárodní potlach Modrého orla v Aníně, kde se scházejí trampíci zejména z Německa a Švýcar, ale také všichni ze zámoří toho času na území naší republiky, a tím výčet paralelních aktivit zdaleka nekončí.
Tentokrát jsem se ale rozhodla přijmout každoroční pozvání Freda (Jiří Jedlička) - hlavního organizátora festivalu v Horním Jelení, který společně s kamarádem Hombrem pro mne vymysleli funkci festivalové žurnalistky. Ačkoliv i s tímto zařazením nakonec bylo všechno poněkud jinak, vůbec jsem nelitovala, že jsem se rozhodla v posledním květnovém víkendu právě pro tuto volbu.

 

Atmosféra třídenního setkání
Především mě velice potěšila přátelská a příjemně komorní atmosféra tohoto dění, kterému letos přálo i výjimečně teplé, doslova letní počasí, jež dává všemu jakýsi nedefinovatelný punc lehkosti a samozřejmosti.
Tím ovšem nechci říci, že by vše běželo samo od sebe jen díky slunečním paprskům.
Pouze ten, kdo něco podobného organizoval, ví, co práce, starostí a nasazení dá zajištění sebemenšího festivalového programu. A tady, díky souhře a obětavosti zhruba dvou desítek kamarádů z festivalového týmu a dlouhodobé přípravě, probíhalo vše hladce a bez větších problémů...
Pokud se vyskytl nějaký drobný zádrhel, byl okamžitě řešen, aniž by to vlastně ostatní vůbec nějak postřehli.

Na koupališti, které bylo hlavním zázemím návštěvníků i účinkujících, se už dlouho před mým příjezdem pilně pracovalo na přípravě hranice, ozvučení maskovaného dřevěného minipódia, což byla letošní novinka, příchozí vítal pětimetrový barevný totem, okolo bazénu postupně rostly barevné homole stanů a přístřešků, v řadě připravené stály budky chemických toalet, najížděli první prodejci občerstvení, v kabině u vstupu se dotahovaly poslední organizační detaily...
Navzdory všemu tomu hemžení, mezi nímž se bezstarostně pohybovaly hloučky trampíků a hudebníků, kteří využívali blahodárnosti koupele v bazénu, sluneční lázně nebo možnosti popovídat si se starými přáteli, působil celkový obrázek vysloveně pohodově a uklidňujícně, což u větších festivalových akcí zrovna symbolické nebývá...
Všude kolem šuměl hovor a smích, lidé se s neskrývanou radostí vítali a těšili ze setkání. Nebyla to však hlučící neovladatelně přeplněná trampská pouť, prostor dával totiž šanci k rozptýlení po areálu a dojem jakési vzdušné volnosti.

Obdobný pocit jsem měla i v sokolovně, kde se připravovala hlavní soutěžní scéna a kde už i v tamní restauraci byli připraveni na nápor žíznivých a hladových návštěvníků. Tak, jako každý rok...

Sedmnáctiletý Ota Kučera z přípravného týmu mi prozradil, že se do tohoto dění pracovně zapojuje už slušnou řádku let, stejně jako jeho starší bratr Pavel, řečený "Prcek", který jej vlastně do společenství KFTP přivedl.
Navíc jako místní patriot mohl navíc zasvěceně hovořit i o vztahu obyvatel Horního Jelení k festivalovému kolotání. Možná to bude znít trochu tendenčně, ale zdejší lidé to berou skutečně jako příjemnou a přínosnou záležitost, dokonce se na květnový festivalový víkend, kdy ulice městečka oživnou trampskou zelení, prý celý rok těší.
A nejeden z nich pak dá v sobotu večer přednost finálovému koncertu v sokolovně před papučovým pohodlím u televizní obrazovky.

Roste nová trampská generace
S potěšením jsem také zaznamenala poměrně hodně mladých lidí a dvojic, ale zejména nevídané množství malých dětí jak na koupališti, tak potom při hudební produkci v sále. Nejmladší účastník byl kupodivu ženského pohlaví - konkrétně holčička Danielka Dejdarová s kapelní příslušností k pardubickému Country Colapsu. Vzhledem k tomu, že jí bylo jen něco málo přes tři měsíce, bylo jí ocenění z pódia srdečně šumafuk.

To už ale tříletý potomek Romana "Pedrína" Hohna z kapely FOK Zábřeh, který si stejnou trofej odvážel z Horního Jelení předloni, se intenzivně zajímal o kytaru určenou pro festivalové vítěze, o maskovanou úpravu scény, ale samozřejmě i o muzikanty, ke kterým se nepochybně o pár let později také přidá. Pokud mu to táta nerozmluví, což asi v tomhle případě nehrozí.
Stejně jako u malého Jiříka, který má v rodném listě napsáno příjmení Jedlička - tenhle mrňous v maskáčích jistě jednoho dne převezme festivalové žezlo po svém tatínkovi, který spojil FTP se svým životem stejně neodlučně jako tramping.

Kořeny trampské písničky
Trampská písnička je sice živý organismus, zákonitě se vyvíjí v součinnosti s dobou a jejími symptomy, ale nezapomíná ani na své kořeny, pevně ukotvené v časech první republiky a v některých výjimečných případech i před touto časovou osou.
Historie byla a je vždycky kulturním bohatstvím národa a v podstatě ani u trampské písničky tomu není jinak.
Takže snaha o zachování staré trampské písničky, jako dědictví trampských legend, je jedním z hlavních záměrů festivalu, v jehož regulích je pro soutěžící stanovena interpretace alespoň jedné písničky vzniklé do roku 1950, tedy před více než půlkou století.
A průběh festivalového dění stále znovu potvrzuje skutečnost, že ani navzdory rokům a stále se měnícímu pohledu na šířku brány žánrové tolerance pro tuto hudební oblast, nejsou staré trampské písničky mrtvou zkamenělinou, ale životným odkazem, který vždycky najde své místo v zeleném trampském světě.
Tady záleží právě na kapelách a muzikantech, aby udržovali starou trampskou písničku při životě, bez velkých gest a nostalgické ukňouranosti či cukerínového lkaní. Aby ometli prach roků z jejích not a dali jí umělé dýchání současnosti - z úst do úst. Vždyť tradice nemusí být nutně omotaná pavučinami zapomínání a pachem zatuchlosti.

Sice se můžeme někdy shovívavě pousmát nad starými naivními texty, které jsou - a to si přiznejme - v mnoha případech hodně sentimentální, pobavit se pojetím tehdejšího spontánního humoru, pokývat hlavou nad jednoduchostí melodie, ale vždycky to bude součást nás samotných, protože ani my jsme nevyrostli bez kořenů ve starých tradicích a minulosti. A to, že mnohé z těchto písniček přežily v uplynulých dobách třeba jen ústním podáním, od ohně k ohni, od kytary ke kytaře, jen tuto pravdu potvrzuje.

To ovšem nevylučuje, že bychom se měli nových písniček, které kopírují dobu, její podmínky a názory, zříkat. Vždyť mohou žít oba časově odstupňované okruhy v souladu i v repertoárových prezentacích kapel či jednotlivců, na pódiích, nosičích i v našich srdcích. A že to tak jde, se přesvědčujeme na každém kroku. Nestrhne vás, abyste se přidali, třeba svižně zazpívané Rikatádo, nezjihnete při Bílých skálách a nenaladí vás na melancholické rozjímání o pomíjivosti Svatojánské proudy?

Symbióza mládí a historie
Dvaadvacetiletý Pavel Branda z organizační elipsy KFTP, do níž náleží již dlouhá léta i jeho otec Luboš, se mi pokoušel vysvětlit, jak se o právě o takovou nenásilnou a akceptovatelnou symbiózu snaží v nově postavených podmínkách posuzování soutěžní přehlídky. Jedním z bodů stále vybrušovaných soutěžních regulí zůstává samozřejmě interpretace trampské písničky s datem zrodu do roku 1950, ale při hodnocení dalších zařazených písničkových titulů, ať již starších nebo ryze současných, by měla porota brát zřetel také na vlastní tvorbu kapely a originalitu nejen textu, melodie, ale i podání. Ovšem hlavním měřítkem musí být a stále je - kvalita.
Myslím, že to je velice rozumný postup, popírající nařčení z netolerantnosti. Tím spíše, že Pavel podtrhl i to, že v žádném případě nesmí pořadatelé zasahovat do rozhodování poroty.

"Je řada festivalů a přehlídek, které jsou věnovány folku, country a příbuzným žánrům - proč tedy nenechat Hornímu Jelení statut výhradně trampské písničky? A pokud bych chtěl uplatňovat jiný žánr, je spousta příležitostí jiných a jinde." konstatoval k probírané tematice Peter "Pedro" Benča, kapelník slovenské skupiny Pekaringo, která do Horního Jelení našla cestu již potřetí.

Večerní písničková rozcvička
Takovou malou hudební rozcvičkou před soutěžní sobotou bylo páteční vystoupení přítomných kapel u večerního ohně, při němž bylo vzpomenuto pátou zapálenou fakulí také těch, kteří již zpívají a hrají na nebeském kempu. Na pódiu se střídaly kapely známých zaběhnutých jmen i ty, které teprve o svůj zápis do kronik trampské písničky usilují. Škoda jen, že někteří z přítomných nehrajících si nenašli pro své hlasité rozhovory nějaké místo kousek dál od ohně a rušili tak poslech písniček, naštěstí ale zesílený zvukovou aparaturou.

Ohnivé jazyky ozařovaly obličeje kolem hranice jako živý, ale nevratný dokumentární film. Film o klucích a holkách, kteří teprve nedávno absolvovali trampské tetování prvními vandry, o těch, co své vlastní přesvědčení o zelené volnosti už aplikují po kapkách svým potomkům, i o trampských veteránech, kterým věk nakreslil na záda slušnou řádku křížků a nespočet zážitků s vůní jehličí a dýmu táborových ohňů, ale jejich nohám a tělům vzal sílu k cestám po trampských stezkách.
Sjeli se sem doslova ze všech koutů republiky a dokonce i ze zahraničí, když vezmeme v úvahu poměrně slušně zastoupenou slovenskou stranu.

"Já každý oheň obrečím," prohlásila bez zábran Ála, žena kamaráda Krokodýla. "Nevím, čím to je, ale ta chvíle zapalování ohně, ta atmosféra a určitá nostalgie mi vždycky vženou slzy do očí." A asi není ani jediná...

Volnou hudební produkci u ohně po skončení oficiální prezentace na pódiu dobrovolně převzalo "ryvolovkami" zatížené Pekaringo, ke kterému se připojovali postupně i další muzikanti, dokud všechny nezahnala pod stříšku noční bouřka, dlouho předtím na sebe upozorňující hřměním a blesky, než spustila sice krátký, ale prudký déšť. Teprve poté jsem zjistila, že podobných preludujících skupinek se v areálu vytvořilo hned několik, takže si každý mohl najít ten svůj hudební šálek čaje.

Ještě předtím jsem však byla postavena před nelehké rozhodnutí - zdravotní indispozice totiž vyřadila Josefa "Řešetláka" Bláhu ze sestavy letošní poroty, která měla hodnotit sobotní výkony vystupujících. Podlehla jsem tedy přemlouvání pořadatelů, abych zaplnila jeho místo, abych jim nepřidělávala další vrásky na čele, třebaže jsem s podobným působením vůbec nepočítala. Ale znáte to - přece nenecháte kamarády v loji...

Trampská fotoinspirace
Stalo se už dobrým zvykem, že festival je doprovázen krátkodobou výstavou fotografií Tramp a naše Země, která našla zázemí v místní hasičárně. Dvanácti stovkami barevných snímků z přírody a cest se zde i letos prezentoval kamarád Stanislav "Cmunda" Přibyl z Brna, který v těchto prostorách vystavoval již popáté.
"Svoje dovolené věnuji právě túrám po zajímavých přírodních lokalitách a snažím se objevovat trasy a místa, která nepatří k turisticky frekventovaným a znovu a znovu propagovaným návštěvnickým cílům. Každá taková dovolená představuje zhruba pět set kilometrů v nohách, ale zato spoustu fotografických trofejí, které hned tak někdo nemá." pochlubil se Cmunda nad panely svých fotografických úlovků.
Konstatoval, že podobných záběrů má ve svém archívu již víc než šest tisíc a že připravuje rozsáhlý internetový projekt, který by umožnil alespoň část jeho osobní sbírky přiblížit širší veřejnosti jako body vytýčených tras. Kromě jiného pracuje s kamarádkou Pampeliškou už na druhé fotopublikaci s příběhy o hradech, tvrzích a zříceninách, v nichž se snaží zachytit i originální vyprávění starých pamětníků, které žádné sbírky pověstí a bájí zatím nezahrnují.

S kamarádem Hombrem jsme se zastavili u řady z vystavených snímků s tím, že je to báječná inspirace pro další vandry po republice, jakou vlastně nenajdete v žádném z prodávaných bedekrů nebo v přehledech propagačních webových stránek. A taková trampská cestovní poradna vás vlastně ani k ničemu nezavazuje - můžete se tam vypravit za týden, ale stejně tak třeba za několik let nebo - nikdy... Je to prostě na vás!

Paměť pro písničky
Jinou doplňkovou akcí festivalu byl servis elektronického Archívu trampských písniček, který obhospodařoval Jirka "Krokodýl" Balcar společně s Milanem "Hombre" Pavlíkem v průběhu soutěžní soboty přímo v sokolovně. Zájemci si mohli požadovanou písničku nejen nechat najít, dozvědět se o jejích autorech a historii, ale mohli si ji i vytisknout v notách a s příslušným textem.
Doslova mě uneslo, že konkrétní písničku můžete najít nejen podle názvu, ale i tehdy, vycházíte-li ze jména autora hudby či úryvku textu, nebo i jen z daného časově vytýčeného úseku. Někdy naleznete stejnou písničku pod několika názvy, občas se rozcházejí údaje o datu vzniku či dokonce o autorství, to všechno ale musí písničková databáze poctivě a přesně zaznamenat.

"Zatím máme zařazeno přes 2800 kompletně zpracovaných písniček a průběžně pracujeme na dalších čtyřech stovkách polotovarů a pořád přibývají nové. Ostatně tak to musí být, protože vznikají stále nové písničky, autorů je dneska mnohem víc než před lety. I když se snažíme mapovat především ty starší věci, které by se jinak ztratily v propadlišti času, pokud bychom je nezachovali pro budoucnost tímto způsobem. A to i od slovenských kamarádů.
U těch novějších je už spousta možností, jak je uchovat pro další zájemce a generace - běžně dostupné je zhotovení zpěvníků, záznamů, webových stránek tvůrců a kapel..."
říká Krokodýl, který spolupracuje na dálku také s kamarádem Jirkou "Medvědem" Bierem z kanadského Edmontonu. Ten je navíc schopen převést libovolný song do tvaru vhodného pro archív, tj. notového záznamu s textem, případně i zvukovou nahrávku, pokud neexistuje jiná možnost evidence.

Je jasné, že tato činnost nebude nikdy ukončena, protože pořád se budou rodit nové písničky, noví nadějní autoři...
S tím jsou všichni zainteresovaní srozuměni a věří, že se včas najde někdo, kdo bude pokračovat v jejich díle.

Dílo bez konce
Obdobně dílem bez konce lze nazvat i budování Archívu trampských osad, o které se zdejší skupina Kamarádů Festivalu trampských písní také snaží. Vím, co takové úsilí obnáší, díky někdejším dlouhodobým snahám mého kamaráda Karla "Kaymana" Jakeše, který se o podobné záznamy systematicky pokoušel hezkou řádku let. A to nehovořím o nebezpečnosti takové činnosti v dobách, kdy vládnoucí garnitura ani další oficiální instituce nebyly trampskému světu zrovna nakloněny. Když se dopracoval na začátek 60.let minulého století, představoval jeho hustě psaný strojopis neuvěřitelných 600 stránek.
A to si byl nejen on vědom faktu, že nemůže dát pražádné záruky, že je tento seznam komplexní. Vždycky se totiž najde lokalita či časový úsek, kde budou některá osadní uskupení chybět, zvláště tam, kde se jedná o krátkodobé existence, prolínání osadních celků, slučování, dělení apod. Kayman věděl, že není v silách jednoho člověka tento seznam dokončit ani s časovým horizontem konce uplynulého století. Ke všemu ještě mu část seznamů znehodnotila povodeň před pěti roky, která zdevastovala i další jeho archivní materiály.

KFTP mají sice díky možnosti větší propagace a opakovaných mediálních výzev k trampské veřejnosti větší akční rádius a širší spektrum přispěvovatelů, ale ani tak není zrovna jednoduché. Jejich trpělivé úsilí nese ovoce v podobě dalších příspěvků do archívu, ale ani tady nikdy nebude možné odpovědně tvrdit, že mají vše stoprocentně podchyceno.
Nicméně jejich snahy v archivaci se nezastavily u záznamu názvu, místa a roku vzniku, ale snaží se poskytnout prezentaci osady i další údajový prostor včetně třeba nákresu domovenky apod.
Ostatně o tom všem vypovídají i webové stránky, které jejich webmaster Hombre stále doplňuje a pečlivě udržuje.

Hudební maratón začíná
Konečný počet soutěžících se oproti původnímu seznamu přihlášených sice snížil, ale i tak se o palmu vítězství utkalo 13 kapel. Nepopulární číslo, ale mnohým přineslo úspěch, jiným rozčarování... Tak už to bývá a všichni být vítězi nemohou.
Snad i ty, kteří si neodvezli žádnou z udělovaných cen, povzbudí alespoň skutečnost, že přispěli k dobré věci a potěšili ucho a srdce posluchačů v sále, kteří spontánně a bez výjimky odměňovali vystupující potleskem, trampským dunivým umí i oceňujícím pískáním. Tady jsem sílu potlesku jako vyjádření uznání odvedeného výkonu vítala, ale poněkud mi stejný projev ocenění vadil u pátečního ohně, kde bych očekávala spíše výhradně klasické trampské "umí". Musím ještě dodat, že sál byl slušně zaplněn již při dopolední a odpolední produkci, nemluvě o večerním koncertu.

Statistika stále tiká
Nejen proto, že jsou nyní v módě statistiky a rozbory, zastavím se na chvíli i já u podobných sdělení: Počet členů zapojených kapel se pohyboval od tří do pěti osob. Myslím, že žádná zúčastněná formace uváděnou početní hranici nepřesáhla. Alespoň na pódiu nikoliv.
Nejčastějším nástrojem byl logicky trampský symbol - kytara, potěšily mě i poměrně četné mandolíny, několik banjistů, foukačky a kontrabasy, nechyběly ani housle či tahací harmonika a zastoupeny byly i bicí, které velice skvělým a citlivým, nikoho neurážejícím způsobem zapadly do celkového ladění projevu.

Svůj díl z dortu uznání si zaslouží také vlastní tvorba kapel, v níž někteří autoři vsadili na poetickou melodickou linku, jiní na svižný šlapací rytmus, další pak na textovou stránku, kterou jsem ocenila zejména v souvislosti s originalitou nápadu a neformálností vyjádření, bez obvyklých klišé a slzavých melancholických údolí.
Obdobně bodovalo i speciální osobité pojetí notoricky známých písniček, které spolehlivě přesvědčilo, že se vždycky dá najít nová cesta i u starých věcí.

Dilema pro porotce
Těžkou hlavu porotcům způsobily, až na výjimku, vyrovnané výkony soutěžících, jimž šlo připsat body i za osobitost projevu, za aranžmá písniček, za vokály, instrumentální výkony, barvy hlasu zpěváků a zpěvaček, dynamické nasazení, cit pro písničku a nevím co všechno ještě. Nejednou pětičlenná porota se zastoupením Moravy a Slovenska, v níž jsem figurovala jako jediná žena, zalitovala, že nelze výkon kapel položit na váhu nebo změřit speciálním metrem. A ať se to líbí, nebo ne, ať se člověk sebevíc snaží o nezaujatost a nadhled, přece jen do každého hodnocení pronikne střípek subjektivního vkusu a naladění. Jiného přístupu by byly schopné snad jen stroje - člověk ale nikoliv.

Rozdíly v bodování byly tento rok opravdu velice těsné, ale nakonec porota doporučila k postupu do finále:
Pekaringo (Bratislava),
Kamarády Staré řeky (Beroun),
Chrpu (Chrudim),
Brzdaře (Olomouc),
Pozůstalost (Kuřim),
Býbr (Olomouc),
Sešlost (Praha) a
Domüno (Česká Třebová).
Divácká přízeň navíc katapultovala do finálových bojů i pardubický Country Colaps.

V Horním Jelení není poražených
O nic jednodušší to neměli porotci ani při finálovém večeru, ačkoliv jiná volba písniček trochu zakvedlala předchozím pořadím - některým kapelám prospěla, jiným kapku ublížila. Ale i tak o konečném pořadí rozhodovaly jen nepatrné bodové rozdíly a v některých případech usadilo hodnocení dokonce tři kapelní celky na jedno společné místo.
Nakonec si zlato odnesla svižná a odvázaná Chrpa, na druhý stupínek se vyhouplo slovenské Pekaringo a těsně za nimi Kamarádi Staré řeky s věkovým průměrem 64 let si odnášeli bronz.

Stejnou trojici volili i diváci, i když poněkud zamíchali pořadím, když Kamarádům Staré řeky přisoudili první, Chrpě druhé a Pekaringu třetí místo.

Tím ale rozdávání cen za výkon vůbec nekončilo. V kategorii nejlépe interpretované staré písničky tentokrát zazářila pouze vokálově, ale velice netradičně zpracovaná Niagara v podání Domüna. Oceněná byla autorská písnička Dálka Martiny "Heny" Orthové z Pekaringa, která ač ze Slovenska, píše v českém jazyce. Jako nejlepší zpěvácký výkon byl označen projev Jitky Peterkové ze skupiny Volnost (Česká Třebová) a v instrumentální části pak kytarista ze skupiny Pozůstalost. Já osobně měla v bloku více želízek v ohni - líbil se mi kytarový výkon Pedra a bicí z Pekaringa, foukačka z Chrpy, mandolína ze Sešlosti, ale i banjo z Býbru, zaujal mě hlas zpěváka z Kamionu a zpěvačky z Pozůstalosti a řada dalších. Špatné nebyly ani autorské písničky Domüna, Pozůstalosti či Country Colapsu.
Ale jak už bylo řečeno, i když jsou rozdíly pranepatrné, na stupíncích vítězů nemohou stát všichni, i když bychom je tam nejraději skutečně postavili.

Prostor pro setkání s písničkou
Ať už jsou výsledky jakékoliv - vyhrála to, jako pokaždé, především trampská písnička!
Festival jako je Horní Jelení je totiž nejen o tom, kdo vyhrál, ale především o setkání s písničkou, o setkávání muzikantů a kamarádů. A je báječné, že to tak i většina zúčastněných bere, o čemž svědčí opakované návraty jak posluchačů, tak kapel, kterých se za těch dvaatřicet ročníků vystřídalo na soutěžním pódiu téměř 260. Například olomoučtí Brzdaři mají v docházkové knížce festivalu již neuvěřitelných 20 čárek, jen o dva ročníky méně navštívili S.O.K.U Praha, 16 bodů za účast nasbíralo liberecké Spolktrio, které se letos bohužel nedostavilo, ačkoliv původně bylo přihlášené, patnáctkrát zde hrála a zpívala Chrpa a desítku účastí má na vrubu olomoucký Býbr nebo Stoprocentní jezdci z Pardubic. A nováčky v Horním Jelení nebyli ani moderátoři Ota "Tino" Kolář a Roman Dostál, kteří se snažili vyplnit časové prodlevy mezi nástupy kapel a jejich nazvučením informacemi o skupinách, festivalovém dění nebo příležitostným vtipem.

Hosty letošního festivalového večera byli pražští Chudinkové, čili "hudební sdružení pro zesurovění trampské písně", kteří si koncem 70. a začátkem 80.let odvezli z Horního Jelení řadu cen od poroty i diváků. Jejich písničky nepostrádají humor a pozornost publika zaujme i mírná dramatizace jejich písničkových textů. Ale přece jenom v té napjaté soutěžní atmosféře byl blok jejich vystoupení poněkud dlouhý.

Ceny pro pořadatele
Chvilku napětí a nadějí vnesla mezi finálové soutěžní výstupy také tombola. A ačkoliv se ani tentokrát na mne štěstí neusmálo, na což jsem si již za ta desetiletí výherních neúspěchů zvykla, musím smeknout klobouk nad tím, jak byla cenově zajištěna. A to se vlastně týká nejen tomboly.

Cenami byli totiž odměněni i další - porotou počínaje a nejvzdálenějším účastníkem (jímž byl tentokrát rozevlátý Adalbert "D´Ady" Mezei se svou rodinnou suitou) konče. Dokonce i na mne se dostala krásná malovaná placka od Pekelníka... Obdiv si zasloužily nejen krásné placky, odznaky, vlaječky, brožury s historií festivalu, ale i keramické festivalové plakety z dílny brněnského Jury Cancáka. Tu mravenčí práci se zajištěním festivalu do nejmenších podrobností dokumentoval i předlouhý seznam sponzorů a přispěvovatelů - podle mých zkušeností jenom jednání z každým z nich představuje plný pracovní úvazek.

A tak bych na stupně vítězů k hudebním borcům postavila i všechny ty obětavce, kteří zůstávají skromně v pozadí a jejichž jména se na plakátech ani nikde jinde neobjeví. Především tedy Freda, díky jehož vytrvalosti a nadšení festivalová kára předrncává desetiletími, a jeho činorodý tým, který si netroufnu vyjmenovávat, abych na někoho přitom nezapomněla - a to by se zcela určitě stalo.

Díky, a na shledanou ...
A tak bych namísto toho v závěru chtěla znovu popřát festivalu, tomuhle dítěti, zrozenému z čisté a nezištné lásky k trampské písničce a obětavě kojenému každoročním setkáním, do dalších let ještě hodně takových festivalových svátků, jako byl ten letošní.
Příští rok bude mít Festival trampské písničky Kristova léta a já myslím, že by si k těm dvěma trojkám v záhlaví zasloužil také nejméně trojnásobnou přízeň publika a dalších nadšenců. I když podle mého předností tohoto písničkového přehlídkového dění v soutěžním duchu je právě jeho komornost.

Hlavní ale je, aby festival zůstal svátkem pro trampskou písničku, která je součástí té zelené životní filozofie od jejího počátku až po dnešek. Síla jejího sdělení nemusí být vždy jen v hlubokých textech a složitých melodiích, je zrcadlem našeho života se všemi jeho radostmi, bolestmi, přáními i prohrami, ztrátami i novými šancemi.
Vyťukává rytmus našich srdcí jako telegraf kamarádství a nadějí.
A o tom to je... i tady, v Horním Jelení!

Hanka Hosnedlová - květen 2007